JAN DOTŘEL | Deeply Ordered Chaos

Název projektu: Jan Dotřel -Deeply Ordered Chaos
Lokace: Galerie Holešovická Šachta  (Praha, Česká republika)
Rok: 2018
Autor/klient: Jan Dotřel

V myšlení se člověk vydává na nebezpečnou pouť tam a zase zpátky aby přinesl kousek chaosu, jenž pak obrací proti mínění.
(Gilles Deleuze a Félix Guattari: Co je filosofie, 1991)

Pro Janovy fotografie je podstatné pnutí mezi redukovatelností

a neredukovatelností. Na jedné straně se odvolává na platónská tělesa, čtvercové mřížky (gridy) a Fibonacciho posloupnost, na druhé straně se brání reduktivní univerzalizaci těchto principů, a snaží se je narušovat. Platónská tělesa (čtyřstěn, osmistěn, krychle, dva- náctistěn a dvacetistěn) lze brát jakožto nejzákladnější prostorové formy, složené ze stejných, rovnostranných ploch – trojúhelníků, čtverců a pětiúhelníků. Další redukce těchto tvarů není možná, jsou fundamentální. Díky čtvercové síti lze určit souřadnice libovolné- ho bodu v dvojdimenzionálním prostoru, jedná se tedy o spolehlivý způsob tvorby grafů redukujícího fenomény v čase na hromadu propojených bodů. Fibonacciho posloupnost je rovnicí pro spirálo- vitý růst a konverguje k zlatému řezu, jehož poměry lze vystopovat v mnoha objektech a fenoménech tohoto světa – spoustu přírodních jevů a tvarů lze na tuto posloupnost redukovat, například růst větví borovic, tvar šišek či uspořádání okvětních lístků.

Tato tělesa a jejich reprezentace pak Jan zasazuje do specificky vybraného přírodního prostředí, které je svými vlastnostmi, nahodilostí uspořádání, neustálými proměnami a růstu naopak neredukovatelné. Teorie chaosu tvrdí, že náhoda neexistuje, protože to, co je považováno za náhodné, je ve skutečnosti procesem vystaveným tolika vlivům a tlakům, že je nelze všechny vzít v úvahu. Chaos je komplexní a neredukovatelný, setkání s chaosem má podobu intenzity a rozostření, je tedy z podstaty mystickou zkušeností. Hromady písku, eroze, praskliny v asfaltu, růst a rozložení flóry to vše jsou multiplicity vycházející z neopakovatelných podmínek, jsou jedinečné. Jan vystavuje své platónské objekty a gridy též rozpadu a destrukci, která narušuje jejich celistvost. Vydává tak tímto způ- sobem dokonalé formy obrovskému množství neredukovatelných sil, které způsobí nepředvídatelný rozpad. V tomto směru lze též mluvit o vztahu umění a vědy, potažmo společenských věd a exaktní vědy. Věda je reduktivní, řídící se zákonem Occamovy břitvy, jenž z teorií odstraňuje přebytečné teze. Hypotézy a teorie mohou vedle sebe existovat jen do té doby, dokud není jedna z nich potvrzena, pak jsou všechny ostatní anihilovány. Jakmile se jednou zjistí, že je země kulatá, je to fakt, který nelze vyvrátit, a jeho alternativy už nejsou validní. Na druhou stranu je součástí věd i vědomí vnějšku, tedy neprobádaných a nejasných

jevů a fenoménů. Oproti rozšířené představě nelze expanzi lidské- ho poznání pomocí exaktních věd vnímat jako zaplňování mezer či zkoumání mapy. Je třeba ji vnímat též jako rozevírání propasti. Například důležité kosmologické objevy posledních dekád už svý- mi jmény naznačují, že to, co jsme poodkryli, se stále více vymyká lidskému a pozemskému rozměru. Temná hmota a temná energie, dohromady tvořící víc než 80 % hmoty ve známém vesmíru, před- stavují něco, co lze detekovat jen stopově, ale nemáme přístup
k pravé podstatě těchto jevů. Naopak dávají tušit, že všude kolem nás existuje celá naprosto neznámá dimenze. Vlivem exaktních věd je svět stále divnější a cizejší.

Umění, potažmo celá kultura a společenské vědy, však fungují zcela opačně. Kultura není historicky lineární a hierarchie jsou zdánlivé. Cokoliv, co se stane předmětem kultury, nikdy nezaniká a vždy se může vrátit, zmutovat k nepoznání a infikovat přítomnost. Svět funguje jako pole možností, ze kterého jsou sestavovány kompozice. K exaktním vědám bude mít umění vždy ambivalentní vztah, protože propasti jsou pro představivost mnohem přitažlivější než jejich zaplňování, a umění nechce být pouhou ilustrací již vyřčené- ho. Výše zmíněná cizost a divnost je jakýmsi intuitivním kompasem, který loď imaginace naviguje mimo všechny dosud známé země a horizonty. Janovy pokusy o konfrontaci primárních geometrických struktur a matematických principů s neredukovatelným cha- osem jsou pak vyjádřením právě této nespokojenosti s tím, co je nám známo. Vychází z fascinace nad dokonalostí proporcí těles, které starořečtí filosofové považovali za model světa – a zároveň se snaží je vidět nezatíženým zrakem a pokusit se aspoň metaforicky vyčistit stůl od starých ontologických koncepcí. Jeden svět nestačí, protože jiný svět je možný. (kurátorský text Jozefa Mrvy ml. )