NO ARCHITECTS | Cena Jindřicha Chalupeckého

Rok: 2019
Lokace: Brno, Česká republika (The Moravian Gallery in Brno)
Kurátorky: Barbora Ciprová, Karina Kottová, Tereza Jindrová
Vystavující: Comunite Fresca, Andreas Gajdošík, Baptiste Charneux, Marie Lukáčová, Pavla Malinová, Tai Shani
Autor/klient: No Architects
Foto: Zdeněk Porcal

“Architekturu výstavy finalistů a finalistek Ceny Jindřicha Chalupeckého jsme pojali jako kombinaci přímočaré intervence a neviditelné participace. Celý výstavní prostor spojuje záměrná „kontaminace ekologickým experimentem.“

Stejně jako umělce, umělkyně a kurátorky nás zaujal „naivní nápad“ použít k napájení celé instalace solární energii. Vytvoření alternativního rozvodného systému, který výstavě dominuje, samozřejmě není úsporou energie. Přírodě šetrná řešení v architektuře jsou vždy jen ta komplexní, zabývat se jimi jen na úseku elektrorozvodů a to v „pouhé architektuře výstavy“ v části mizerně zateplené budovy s převýšenými stropy a jednoduše zasklenými okny se může zdát absurdní. Ale pointa je právě v multidimenzionálním rozměru celé akce. Tak drze položená otázka po smyslu, tak sprostě přímočará metafora tolika lidských činností, tak svůdně marný experiment, že jej najednou prostě nešlo nepodstoupit a neprozkoumat jeho dopady.

Jakmile padlo jednomyslné rozhodnutí, že výstava bude mít nezávislý elektrický pohon a tím i rozvodný systém, bylo nám jasné, že je možnost se to pokusit skrýt do bílých lišt v rozích a nenápadných rozvodů, přičemž se spolehnout na kolektivní slepotu sdílenou nad výstavní infrastrukturou. Nebo do této odvážné solární volby, s níž všichni vystavující souhlasili, zapojit každou jednu instalaci, umělce a umělkyně tím, že nebudeme uklízet paralelní elektroinstalaci z cesty se všemi z toho plynoucími dopady. Zvolili jsme primitivní estetický kód subtilních černých nosných konstrukcí pro kabeláž a osvětlení. S tímto kódem jsme prošli výstavou v jejím negativním obraze – na stropě a tu a tam jej spolu s vystavujícími nenápadně propsali i přímo do uměleckých instalací – ocelových podpěr lavic, nohou projekční stěny, garnýží, ale i jako landmark – stožár na místě styku nezávislé rozvodné sítě s venkovní solární elektrárnou.

Vedlejším produktem naší práce byla i recyklace místnosti pro dětské programy a její propojení s opuštěnou částí výstavy původně vyhrazené umělkyni, která se nezúčastnila, a tím i s celým výstavním prostorem zadními vrátky. (No Architects)”